Teď sedím naproti němu v měkké sedačce v jeho kanceláři. Je začátek září, začíná poslední trimestr zambijského školního roku a pan Mumpande vítá mě a mou německou kolegyni Julu na střední škole v Masuku. Díky projektu GLEN, který v Česku zastřešuje organizace INEX – SDA, se stáváme na tři měsíce součástí místního učitelského sboru – já jako učitelka zeměpisu a biologie a Jula jako vyučující angličtiny a dějepisu. Pan Mumpande nás sice s úsměvem, ale přesto důrazně upozorňuje na to, že je nevhodné, abychom do hodin chodily ve vysokých podpatcích, tričkách bez rukávu a sukních nad kolena. Dále mu máme hlásit jakékoli kázeňské prohřešky studentů, on už si to s nimi vyřídí (rákoskou). „I když se může stát, že narazíme na nějaké kulturní rozdíly, věřím, že pro nás nebudou překážkou, ale naopak vzájemným obohacením,“ říká. Jeho škrobený projev mi není dvakrát sympatický. Už zase. Nad námi žhne jasné slunce a moje africké dobrodružství právě začíná.
Ale pěkně od začátku. Nebo spíše od konce? Vezměme to od konce – tak totiž začíná ještě pořád mnohem míň příběhů než od začátku.
Tři měsíce v Masuku se dají retrospektivně shrnout v bodech asi takhle:
Co mi chybělo:
- internet při práci – bez internetu je člověk jak bez ruky, zvláště když učí předmět, který měl naposledy na gymnáziu – jak ráda bych se dočetla více o Bowmanově kapsuli nebo o tom, jak přesně fungují ledviny při regulaci pH krve, předtím, než jsem předstoupila před zvídavé studenty, kteří mě bombardovali otázkami,
- jakákoli manuální práce,
- domácí marmeláda.
Co přebývalo:
- stupně celsia – být schopný pracovat a soustředit se ve čtyřiceti stupních ve stínu nebylo pro Evropana užívajícího si zimní sporty úplně jednoduché,
- dlouhé kalhoty do nepohody – souvisí s prvním bodem, fakt nevím, proč jsem vezla tolik teplého oblečení,
- antimalarika – naštěstí zůstávají nepoužité.
Co jsem se naučila:
- vařit nshimu – kaši z kukuřičné mouky, která je základ zambijské stravy – místní ji jedí třikrát denně,
- novou zambijskou karetní hru,
- pár slov v jazyce tonga – Mwabukabuti? Kabotu! Jak je? Dobře!
Co mi stáž přinesla:
- jistotu, že se chci učení nadále věnovat,
- dobrý pocit z dobře odvedené práce,
- nová kamarádství s kolegy učiteli i studenty,
- splněný sen podívat se do Afriky.
Co mi bude chybět:
- zvídaní studenti lační po vzdělání,
- permanentně dobrá nálada kolegů,
- jasná noční obloha bez světel civilizace.
Co se za dobu mé stáže změnilo:
- náš guesthouse, ve kterém jsme s Julou bydlely, byl přemalován ze šedé narůžovo,
- sousedovic malá dcerka Natasha Blessings, která o Vánocích oslaví rok, začala pomalu cupitat,
- do Masuku natáhli elektrické dráty,
- do Česka přišla zima.
Co znamená v Zambii vzdělání? Čím se lidé v Zambii živí? Jak Zambijci vnímají příliv čínských obchodníků do jejich země? Jaké jsou plány a sny mladých Zambijců? Jaké místo má v jejich kultuře čarodějnictví?
O tom a mnohém dalším budou krátké příspěvky na mém blogu.